Cestovatel v nesnázích

Občas také dochází k situacím, kdy je třeba se rozhodovat rychle a není čas nad tím nějak sáhodlouze bádat. Někdy zase je na přemýšlení čas, ale stačí přehlídnout maličkost a jste v loji.  My jsme jednou kráčeli městečkem Ramsau am Dachstein a směřovali k našemu bydlení. Tedy, já chytrolín jsem se domníval, že tam míříme. Jenže pak mi začala mapa ukazovat nesmysly a museli jsme se kousek vracet. Zde jsem opět zjistil, že jdeme špatně, a tak jsem si říkal, že se na to vykašlu a zvolím přímou cestu po asfaltu místo kličkování lesem. Tam můžeme jít bez báglů. No, hezké, jenže vesnička již pomalu končila a odbočka pořád nikde. Tedy, ona tam byla, ale mi se nějak vzpíral mozek uvěřit tomu, že je to ta polní cesta na mapě.

Ale protože další odbočka skutečně dále nebyla, zase jsme se vrátili a vydali se po té „polní“. Byla to pouhá pěšinka, po které již asi nikdo hodně dlouho nešel. Není se divit, protože už v polovině tam bylo vody po kotníky a dále se nejevilo lepší. Leč, já jsem se už tvrdohlavě odmítal vracet, takže jsme prošli vodou až k potoku. Přešli jsme přes most nad krásně čistou vodou a vydali se opět vlevo, protože napravo vedla jen jakási úzká stezička, a to ještě do prudkého kopce.

Jenže, odbočka zase nikde. Dali jsme se tedy vpravo. Nikde nic. Nakonec jsem se rozhodl to risknout. Co se může stát? A dali jsme se tou uzounkou stezičkou do příšerně prudkého kopce. Ne, že by byla potřeba lana, ale kdybychom je měli, raději bych se jistil. Cesta to byla dost hrozná, protože já jsem mlel už z posledního a ke konci jsem zbaběle dovolil partnerce nést kousek společný bágl. Jak to dopadlo? S jazykem na vestě jsme došli na tu správnou polní cestu, která vedla až k našemu bydlení. Té už jsem se nepouštěl, a tak jsme šťastně došli. Ale do smíchu nám tehdy nebylo. Až potom jsme se tomu s chutí zasmáli.